Bércový vřed žilního původu - prof. MUDr. Alena Pospíšilová, CSc.

imgBércový vřed je nejzávažnější komplikací chronické žilní nedostatečnosti. Příčinou chronické žilní nedostatečnosti může být nedomykavost chlopní především v hlubokém žilním systému, ale i ve spojovacích žilách nebo v povrchovém řečišti. Chronická žilní nedostatečnost může být také způsobena uzávěrem venózního odtoku, poruchami funkce svalově žilní pumpy, omezením kloubní hybnosti či jinými anomáliemi. Důsledkem uvedených poruch dochází v dolních končetinách k městnání žilní krve, rozvíjí se tzv. žilní stáza, která vede ke zvýšení žilního tlaku. Příčinou bércových vředů mohou být dlouhotrvající křečové žíly (primární varixy), které vedou k tzv. primární žilní nedostatečnosti. Daleko častěji vzniká bércový vřed po proběhlém zánětu hlubokých žil, tzv. flebotrombóze.

Bércové vředy žilního původu bývají lokalizovány na vnitřní straně dolní třetiny bérce, v místech významných žilních spojek mezi povrchovým a hlubokým žilním systémem, mohou se však vyskytovat i na jiných místech, často mnohočetně s tendencí ke splývání. Jejich tvar je variabilní. Bércové vředy při primárních varixech jsou obvykle menší velikosti, mělčí spodiny, hladkých i když nepravidelně tvarovaných okrajů. Bércové vředy po proběhlé flebotrombóze, tzv. posttrombotické, bývají hluboké, rozsáhlejší, s nepravidelnými, často podminovanými okraji. Rozsah postižení žilního systému podmiňuje velikost, hloubku, ale také hojivou schopnost bércového vředu.

V okolí bércového vředu se objevují různé kožní změny v důsledku žilní stázy, ke kterým patří:

1. Otok, který je obvykle prvním příznakem dekompenzace žilního oběhu. Nejvýraznější je v krajině kolem kotníků, zejména ve večerních hodinách. Zpočátku přes noc mizí, později se stává trvalým.

2. Pigmentace – skvrny světle až temně hnědé barvy, jsou podmíněny železitým pigmentem v okolní tkáni, který se uvolňuje z červených krvinek. Jsou známkou zvýšené propustnosti žilní stěny.

3. Dermatitida ze stázy – se projevuje suchou, růžově zbarvenou, svědivou kůží. V dalším průběhu se barva stává sytější a dochází k mokvání. 

4. Mikrobiální ekzém – se projevuje výsevem červených pupínků a neštoviček se zkaleným obsahem.

5. Hyperkeratóza – zvýšeně rohovatějící suchá kůže, která je rozčleněna do „políček“, mezi kterými se může objevit mokvání.

6. Lipodermatoskleróza – plošný tvrdý infiltrát, postihující dolní třetinu až polovinu bérce. Vzniká vazivovou přeměnou původně měkkého otoku.

7. Papilomatóza – měkké bradavčité výrůstky, které mohou dosáhnout gigantických rozměrů. 

8. Atrophia blanche (bílá atrofie) – lesklá, perleťovině zbarvená ložiska s tenkou kůží a prosvítajícími cévkami. Tyto okrsky mají tendenci k rozpadu a vzniku bolestivých vředů nepravidelných tvarů, se špatnou hojivou tendencí.

Cílem léčby je redukce otoku, odstranění zánětlivých změn a zhojení vředu.
Léčba zevní – zahrnuje v současné době dvě používané metody ošetřování: „klasickou“ a „moderní“. 
Moderní prostředky používané k hojení mají různé materiálové složení a z toho rezultující odlišný účinek. Výběr těchto krycích prostředků musí respektovat charakter spodiny, intenzitu mokvání, změny v okolí a směřovat k vytvoření fyziologického prostředí, ve kterém probíhají reparační procesy. Jsou-li správně zvoleny mohou významně zkrátit dobu léčby bércového vředu. Moderní krycí prostředky lze rozdělit do několika skupin. Patří k nim např.: hydrokoloidy, hydropolymery, pěnová polyuretanová krytí, hydrogelová krytí, absorpční krytí s aktivním uhlím, krytí z hydrovláken, krytí ze síťových materiálů, enzymatické prostředky, antibakterální prostředky a další.

Léčba celková – je zaměřena na příčinu onemocnění, na patologické změny v žilním systému, proto v léčbě bércových vředů žilního původu mají významnou úlohu venotonika (venofarmaka – léky působící na žilní stěnu). 
Fyzikální léčba – léčba zevní kompresí pomocí obinadel je nedílnou součástí léčby bércového vředu žilního původu. Komprese vyvíjí na končetinu příslušný tlak, nahrazuje tak poruchu svalově žilní pumpy a napomáhá návratu žilní krve k srdci. 

Prof. MUDr. Alena Pospíšilová, CSc.